|
28.12. Ráno vstáváme, balíme tábor a vyrážíme na úvodní tůru. Jak říká Bazi bude zaváděcí, nejobtížnější, a proto když ji přežijeme, pak vydržíme všechno. Večer jsme si cestu prozkoumali, a zdála se neprůchodná, v jednu chvíli byla v soutěsce neschůdná hradba balvanů. nyní jsme však našli jakoby bílou šipku a po ní částečně po skále úbočí kaňonu zdoláváme překážku. Bohužel jsem si zapomněl přibalit vodu, musí se kluci podělit. Skáčeme jak kamzíci z kamene na kámen, asi po dvou hodinách jsme napřed narazili na opuštěnou oázu v takovém mezipatře úbočí a pak jsme vyšli na prašnou cestu. Zajímavé na té oáze bylo, že tam ještě zůstaly takové polorozbořené doslova kopky – z kamenů poskládané, takovou přepážkou na dva díly oddělené, asi 3x2 m velké. Jako psí bouda. Nějaký kmen tam klidně mohl vegetovat prakticky nikým nepostrádán a nepozorován, protože přístup vedl jen korytem. Zastavujeme se v blízké vesnici, zeptáme se, bude li tam někdo, kam jít dál.
|
Hned v prvním takovém
sympatickém stavení nás majitel pozval do domu. Zavedl nás do návštěvní
místnosti – do ostatních nikdo cizí nesmí – a nabídl nám čaj.
Je den po půstu, kuchají tu kozy, před prahem je rozlitá jejich krev,
přes kterou chodí, aby jim to přineslo hojnost koz. Asi. Dávají nám
kozí špíz. V životě bych netušil, že budu jíst kozí masu,
moc mu nedůvěřuji ale jel jsem smířen s tím, že když mi něco
nabídnou, tak si vezmu , abych neurazil, a nebudu pátrat z čeho to
je. Bráníme se, že děti
budou mít hlad, ale ubezpečuje nás, že mají dost, tak to sežerem.
Bylo to dobré, aj čajík, Bazi rozdává bonbóny. Taky si jeden beru.
Po hoďce se děkujeme a v děsném parnu vyrážíme dál po
klikatých serpentinách do sedla. Je to na hraně, pomalu ztrácím
elán a vůli. Z domova má každý rýmu, takže z nozder stoupá
pára a hlava se může rozskočit. Nahoře potkáváme další Angličany,
svezou nás kousek a dali nám vodu. Byli milí, chtěli si se mnou povídat
nejprv Anglicky – nou, potom Německy – nein, a pak Francouzsky –
no. Bohužel poznáváme, že
na náhorní planinu nemáme šanci dojít, vysazují nás. Paní nás
lituje (chce se mi plakat), pán obdivuje (to přece zvládne každý pořádný
chlap) - vida jak se projevují různá pohlaví. Vyrážíme zpátky po náznaku
pěšiny do domělé vesnice. Po cestě tradiční bloudění, chození po
ostrých balvanech, zdolávání vodních nástrah a šplhání po zvětralých
skalách. To zvládnou jen kozy, jejichž bobkama označeného směru se
držíme, a Češi (Moraváci, Valaši a Pražáci tím tuplem). Vesnici nicméně
nalézáme, u prvního stavení nám dávají opět něco najíst, máme
na cestu i pomeranče (dovoz z Egypta). Nechybí datle, hrozny,
jablka. Zrovna místní muezín svolává věřící do mešity, kdo to
neslyšel, ztěží si dokáže představit, jak zvučně a malebně to zní.
Arabština je k tomu uzpůsobená, používá hodně slabiku „a“,
jak říká Mára, znalec místních poměrů a částečně i písma! Nyní
již po známé cestě capáme zpět k autu. po cestě se koupeme v malém,
postupně zanikajícím a pod kameny mizícím potůčku. Voda byla ze
studenějších, ale příjemně osvěžila. Ostatně kdo to zná z cest,
jak je zapařený a zvadlý, mi dá za pravdu, že je to vždy povzbuzující.
Nasedáme, sjeli jsme džípem do nejbližší vesnice. Je tu zrovna trh,
no mumraj k pohledání. Kupodivu okamžitě zjistili, nevím jak, že
jsme cizinci a pozorují nás. Za chvíli to otáčíme kousek zpátky a
za starou pevností kotvíme,
vaříme, já mám konečně čas přebalit si batoh.