|
26.12. Sraz s Bazim mezi 0:37 až 1.45 kdy odjíždí vlak z Přerova. 12:45 jsem u Stani, batoh tíží jako cent. Jen potravin jsou dvě igelitové tašky, samozřejmostí je M ko přelité do malé PET láhve. Nevím kdy ho budu pít, když budu řídit. Do Přerova dojíždíme v 1:15, Bazi nikde. Ani v restauraci. No to už je vážné. Vlak přijíždí, plánuji si, jak se dostanu na Ruzyň, kde čeká Mára s vízama a s letenkama. Ještěže nejsu blbej, sice cestu na letiště neznám, ale zapamatoval jsem si ji z meilových rozhovorů. Sláva! 15 min před odjezdem se objevuje Bazi v doprovodu jakési kočice, která se představuje jako Dáša. Meškali v čekárně, vyzpovím je v kupé. Stáňa odjíždí, je varován před nebezpečným náledím. Snad mi auto doveze dom, není malej, poradí si. Dívka Dáša jede do Iowy, kde je však vyjímečně zimní počasí, až –24°C. Litujeme ji, je ráda. Příjezd do Prahy 5:11., vlak jede na čas. Tak to je dobré. Teplota –10°C v teniskách a větrovce mně mírně ozíbe, zítra to už bude jiné. Kupuji jízdenku na MHD vícepásmovou za 12 Kč, víc stejně nemám. Z hlavního nádraží jedem metrem na Můstek, přestup na béčko, pokračujme na Dejvickou. Konečná, vystupovat. Chvíli čekáme na autobus, vše klape, takže v cca 6:15 jsme na Ruzyni a čekáme na Máru. Dáša odlétá přes Mnichov, tak sbohem, možná se ještě někdy uvidíme. Přichází Verča, posléze i Mára s Karolínou. Předává se objednávka na auto u Hertzu na letišti v Muscatu, původně to bylo na Verču, ta je však pracovně vytížená, a nemůže jet. Bude ji to mrzet, snad se později nepokusí o sebevraždu. Odbavujeme se s menšíma problémama s vízama. Slečna něco takového ještě neviděla, telefonuje kolegovi, že máme jakýsi „papírek se známkama vzadu“ koza blbá. Sory ale my kluci z malého města to tak vidíme. Je zdrogovaná a vypadá unaveně. Á prošlo to. Tak vidíš! Balím si celofánem za 45 Kč batoh, aby mi neupadl stan. Chlapíci jsou na cizince pěkně sprostí, sice se mě to netýká, ale stydím se za ně. Je docela možné, že mají důvod, ale nejsem si ho vědom, proto říkám, že jsou to pěkná hovada. Kazí mi náladu. No nic, je čas jít přes celnici do své zóny, fasujeme palubní lístek, procházíme přes rentgen. Bazi, přesně jak očekával, je vyzván ke kontrole zavazadel. Nutno podotknout, že s tím počítal, proto ho ani nebalil do celofánu. Mára však jo a musí ukazovat vařič. Otrava, ale co se dá dělat, počkám na ně. Vše dobře dopadlo a v 9:40 odlétáme. Mírný, nepříjemný zhoup a letíme. No nevím, ale to letadlo vypadá jako větší ošuntělá hračka, snad celé z levného plastu. Nejsem ve své kůži, avšak svačinka a neustále mi servírované nápoje mi dodávají odvahy. Buď ukazuji co chci, nebo se nechávám zastupovat Márou. Těm truhlíkům nějak nerozumím, mluví moc rychle (no ale tím to asi nebude). Za hodinu jsme ve Frankfurtu. Opouštíme obstarožní Airbus, nyní jsou kostky rozdány, nelze se vrátit. Frankfurt je velké letiště, ale dobře přehledné, takže bez problémů nacházíme naše odbavovací místo. Čekáme společně s Arabama, ti jsou zde i s dětmi. Čekání se protahuje, je psí počasí. Je jasné, že odlet v 10:40 už nestihneme. Dočkali jsme se. Konečně pořádnější letadlo s 2+2+4mi řadami. Zpoždění zavinilo odmrazování povrchu letadla.
|
Letíme. O svačinky a obědy není nouze, pivánka uspávají. Jak jsem
si všiml, největší rychlost jsme dosáhli 1090 km/h v 10100
metrech. Pilot slíbil, že zpoždění dožene. S mezipřistáním v Kuwaitu
budeme o půlnoci v Muscatu. V Kuwaitu 14°C (no to je již
povzbudivé), v letadle je již řádný svinčík, arabské děti se
s ničím neserou. Člověk to pochopí, až když nastoupí uklízecí
četa s obrovskými vysavačemi. Ale koukám ti uklízeči nejsou žádný
holý prdele, nebo zlaté Rolexky tam rozdávají zadarmo. Muscat 24°C. Víza
prošla. Akorát borec se mně cosi zeptal, ale když viděl ten výraz,
co se mi nechtěně usídlil ve tváři, tak mně raději nechal jít. Udělal
dobře, jinak bych musel zavolat na pomoc své chlapce. Chceme požádat
šikovné letušky, aby nám vařili, ale nakonec se slitováváme. Auto
bylo zamluvené, sice s problémy ale domluvili se. Je psané na
Baziho, a já jsem veden jako řidič. Teď na mně musí být Bazi hodný,
nebo mu ho poškrábu. To, co přivezli jsem nečekal. Je to obrovská
Toyota PRADO Land Cruiser. No do prdele, co s tím. Ptáme se, co se do
toho leje, prej že benzín.
Nu což, neznaje ovládání základních funkcí, vyrážíme do tmy. Je
to hrozné, neznají křižovatky a vše i na dálnici mají řešeno
kruhovými objezdy, ve městě když znáš směr, můžeš jet přímo,
kousek vedle hlavní silnice. Bloudíme, nesvítíme. Objevujeme funkci
kruhového přepínače, a po tomto dílčím vítězství už umím přepnout
obrysová světla na potkávací. Konečně okolo 4:00 dojíždíme k jakési
pláži, kde unaveni kotvíme.