|
12.1. Ráno vstáváme do překrásného dne. Večer kolem nás hučel vítr, ale stan se ani nehl. Naštěstí nikde žádný štír, had, ani komár. Mara se okoupal v hrázi u výtoku z jedné jeskyně. Po včerejším mléku, zcela podle očekávání, blbec, musím neustále odbíhat na záchod, snad se to časem ustálí. Vypadá to, že je tepleji, beru si kraťasy a mikinu. Ptáčci zpívají, vypadá to na pěkný den. Půjdem k silnici a pokusíme se stopnout auto do Mughsailu, kde prý blízko rostou plantáže Frankenzee.
|
Vyrážíme po kraví
stezce. Cesta ubíhá zprvu dobře, potom taky, ale musíme našlapovat
opatrně, protože skály jsou ostré jak sviňa (a tmavé, asi od
mechu). Přelézáme kopec, porost je hustší, ale cestu nalézáme bez větších
potíží. Začínám mít přetažené svaly, ale konečně jsme v nížině.
Je tu zcela rozpadlá a opuštěná osada, taková cikánská z plechu
a prken. Dále jsou antí kopce, a pak už nic. Jen po chvíli v pustině
statek, jdeme dál až zezadu přijíždí auto. Je to nějaký opatrný
domorodec, chce od všech vidět pasy, ale potom nás sveze na výpadovku,
dokonce si zajel. Prej je tam vojenský prostor, a nikdo tam dlouho necáral.
Tak čau. Chvíli čekáme, a zastavilo nám auto. Jede kam chceme, bágly
na korbu a nasedáme. Arab nám vypravuje, aspoň co rozumím, že pracuje
v poušti a jede do nedaleké osady. Pouští si korán, a zřejmě nás
chce přetáhnout na svou víru, mi se ale nedáme, jsme dobří křesťani.
Po cestě mu vysvětlujeme, že chceme vidět Frankenzee, tak nás zaveze
na místo za horama, ke skupině stromů. To jsou ony, vysedáme. Dál
pokračuje cesta do hrozného kopce, točivými stoupáky až do Jemenu,
vzdáleného odtud 120 km. Cestu vyrubali Angláni za nějakých 45 000
000 Riálů. Pěkná práce. Nařízli jsme, darebáci, strom, teče z něj
bílá aromatická pryskyřice. Až později jsme zjistili, že z něho
vytéká samovolně čirá tekutina, možná zjara víc, a ta se dá pěkně
pod stromem sebrat. Beru vzorky. Jdem na stopa zpátky, první nám zastaví
náklaďák. Kluci lezou na korbu, na kopec navršených pytlů, a já sedám
do kabiny. Tož popovídáme si, jak se dá, i napít Sprajt v plechovce
mi dají. Jednu plechovku se nepodařilo otevřít, vyhazují ji, já po
dopití svou vyhazuji profesionálně z okna, od Ománce k nerozeznání.
Zastavujeme hned u první pláže u moře. Kluci se jdou vykoupat, já
zprvu korzuji, potom polehávám. Jemný písek se drží kůže jako klíště.
Mezitím řeším krizi při břichobolu. Po čase si jdem po pláži vyhlédnout
přístřešek. Jsou tu otevřené vyhlídkové bungalovy, jeden si vybíráme.
Jsou tu smaženky, ale ujely, jen co se Mára vyslékl do plavek. Ty mladší
by zůstaly, ale starší jim záviděli, že už jsou vdané. Dopisuji
deník, večer se půjdu vyčmáchat.