|
11.1. Přes noc hrozně foukal vítr. Moře naráželo do pobřeží jako by byla bouřka. Ale vyspal jsem se dobře. Ráno nás Bazi budí ke snídani. Vločky, musli a puding jako obvykle. Polévky teď děláme večer i z omáček. Kluci chytají na pláži ryby, rybářský lístek zřejmě ale nemají. Jdu na záchod k vojákům do budky, pak vyrážíme. Na mikrobus stanici jsme se dozvěděli, že do Teetamu nic nejezdí, nabízejí se nám samozřejmě taxálisti, ale my jdeme na stopa.Cesta jak nám popisovali v hotelu vychází, jen je to dost daleká štreka. Vítr fouká jako zběsilý. Konečně jsme odbočili za Plaza hotelem na výpadovku. Hned první auto nám zastavuje, ale jedou ještě něco vyhodit, slibují, že se vrátí. Chvilku tam postáváme, přiodíváme se, až na nás z nájezdu na silnici mávají nějací vojáci s teréňákem. Jsou tam tři, vzadu mají sud s naftou a nějaký bordel, ale i tak se tam vejdeme i s našima báglama. Řidič umí anglicky s ním se domlouváme. Vzadu sedíme čtyři, ale místa je dost. Říká nám, že tady tři měsíce fouká vítr, tři měsíce je jaro, tři měsíce svítí slunce jako blbé a tři měsíce je mlha. Cestou vidíme nějaké kopečky - jako obrovské krtince. Je jich celá pláň. Vysvětluje nám, že jsou to termitiště a jeden takový kopeček budují sto let. Když chceme vysednout k odbočce k Tombu - hrobce mudrce, říká, že nám pomůže a zavezl nás až před ní. Hrobka nic moc, mesiáš pod koberci, kouří tu frankensiee. Ptáme se ho jak to funguje, říká že pryskyřici stačí jen zapálit a dál hoří sama. Je tu nakreslen strom všech islámských proroků, Na kterém je ke konci i Ježíš. Hlavní je samozřejmě Muhammad. Dál pokračujem volkem po silnici. Vítr fouká příšerně, za chvíli máme všichni oblečené bundy. Těsně nad vrcholem odbočujem do leva a pokračujem po úbočí srázu. Je to tu moc hezké, je vidět, že když přijde jaro, musí se vše zazelenat a rozkvést. Všude jsou volně se pasoucí stáda velbloudů, termitiště. Vítr už není po čase tak protivný. Narážíme na něco jako statek. Nikde nikdo, složíme se na chvíli u cesty a rozmýšlíme si cestu. Po nějaké chvíli zastavuje Srílančan, ptá se nás na to či ono a na konec si nás dokonce fotí. Hrozně se mu líbí, 6e jídlo a vše na spaní máme s sebou v batozích. Rozhodli jsme se jít směrem ke kopcům nad Salalah. Uvidíme, snad aspoň kousek se s někým svezeme. Jinak hlavní silnice vede doprava asi k moři. Všude tu rostou nejedlé, jakoby malé žluté rajčata. Jsou pěkná, ale velbloudi je nespásají.
|
Jak si tak ležíme
zastavilo za náma auto. Využíváme situace a lámavou angličtinou si
domlouváme odvoz na další hřeben. Sedli jsme si na nákladní prostor,
vedle cisterny, kterou vezl domorodec zřejmě pro krávy. Na jednom
pahorku buším na kabinu, že vystupujem. Borec že jo, ale že kousek už
bydlí, že máme jít na mléko. Neodoláme pokušení poznat něco
nového a jedem až k němu. Má statek, krávy a jako pomocníka
jednoho Bangladéžana. Vše má prostě zařízeno, v místnosti jen
nepořádek a postel na zemi. I když třeba skleničky byly čisté
celkem standardně. Sedli jsme si a pomocník dělá čaj. Mezi tím probíhá
rozhovor, já jako vždy jen přikyvuji. Čaj je dobrý, s příchutí
skořice. Samozřejmě je sladký. Po chvilce nás nechávají ladem a jdou
dojit. Jeden drží krávu, druhý dojí, když jí před tím opláchli
veménko. Výsledkem je mléko s pěnou nahoře. Ze začátku převládá
pěna, mám k tomu nedůvěru, ostatní jako od školky ke všem neověřeným
mléčným výrobkům. Zkouším ho je celkem bez chuti a zápachu, dalo
se to udržet. Dopíjíme a jdeme. Zeptali jsme se na cestu, ještě nás
straší, že tu mohou být jaguáři. No dobrá, jdem cestou k napaječům
jak řekl. Na konci cesty jsou auta. Sestupujeme po zvláštně kamenitém
terénu. Výhled na Salalah je skvostný. Pod převisem skály se nám ukázalo
vybetonované napajedlo. Usádlíme se zde, pod stan si dáme vypůjčené
rohože které tu jsou. Při průzkumu terénu narážíme na lidi s těch
aut. Jsou to Jebelové – horalové. Jak píší v průvodci místní
hrdý kmen. Umí trochu anglicky pozívají nás k sobě na rohož.
Po chvíli servírují maso s vnitřtnostmi a zeleninou a chlebem
tlustší než na jaký jsme byli dosud zvyklí. Od pekaře jak nám řekli.
Příjemně jsme se najedli
aj jsme se nasmáli. Vedle mě seděl Romário z Ománu – jek říkal
místní srandista a vůdce party. Mára si s něma popovídal o Arabštině,
Bazi o historii, já o ničem. 5ekl jsem jim, že švájá Arabik i Ingliš,
onli Czech. Předtím zrejmě z kulovnice, jaká to náhoda, vyrobená
u nás. Dneska mají den volno, tak si dělají piknik. Odjíždí a nechávají
nám královské zásoby. Do těch chlebů dávají zbytek směsy jako
sendvič, zůstala nám cola, fanta, sýry, med, tlusté sladší chlebové
placky, rajčata, papriky, prostě všechno nám nechali. Protože jsme
najezení nevaříme. Provádíme večerní přípravy a jdeme spát.