V sobotu ráno, krásné, teplé počasí, jsem vyrazil směr Přerov, kde jsem měl domluvený sraz s dalšími dvěmi účastníky výletu – Karlem a Jaroslavem. Příjezdy vlaků ukočíroval geniální plánovač (já) v minutovém rozmezí, sám jsem přijel nafous takže jsem šel rovnou vyhlížet parťáky. Jako první dorazil Karlos (mezitím již můj přesný plán zhatily České dráhy 15 min. zpožděním), volám naň, rozbíhám se k němu, když vtom mi mizí v novinovém stánku. Nejsem udiven, že se ani nerozhlédl, a jdu za ním. Již přivítaní slyšíme, že přijel i druhý taktéž zpožděný vlak. Karel volá na Kafana, a ihned mizí v dalším stánku, což Kafana mate, dívá se na mne udiveně že prej mám hlas jak Karel … Cesta probíhá v poklidu, ba i odbočku v Dobrušce poznáváme napoprvé. No vlastně v poklidu, až na nákup v Tesku v Rychnově n/K bo nám volal Ivan že chce něco koupit. Měl jsem za to, že kopí rychle nezbytné tak jsem na ně čekal ve výhni u auta. Po 45 minutách se konečně objevili … ani matka nenakupuje tak dlouho. Karel v pohodě, Kafan trochu vystresovaný jak furt hledal znovu si odbíhajícího Karla. Nehrotili jsme vzniklou situaci a v poho dojeli. Na Horalce první do hospody na pivko, a již vidíme červeného mírně břichatého panáčka jak se k nám blíží – Ivan ! S ubytováním byl trochu problém, nechtěli jsme rušit malochy a tak to zprvu vypadalo na bungalovy, ale když jsme do jednoho nahlédli, zjistili jsme že je to jen úzká jizba s dvěmi dvoupatrovými postelemi a stádem pavouků, rozmyslili jsme si to. Raději jsme rušili malochy. Dále na nás čekali Charváti Hanka a Jura, dále Horcí Miloš, Dáša a Blanka (která vzorně pomáhala s malochama a určo se s námi dobře bavila, když zrovna nezívala a neusínala a Ivan jí nesliboval věrnou lásku) a samozřejmě Migot’áci. Již na večer bylo nachystáno grilování masa, párečků a jiných pochutin na elektrickém grilu. Ráno jsme vyzkoušeli Akoholtestr a zničeho nic se vyloupl nový favorit akce, Miloš se svými 1,3 promilemi, kterých se do konce setkání nezbavil (jen po čarodějnickém ohni ho nachvíli vystřídala na královském trůnu Hanka). Sváděl to na svůj věk a špatné spalování, z čímž jsme souhlasili. Hodně se ochladilo a polovina účastníků litovala, že si nevzala zimní bundu, já osobně jsem poletoval jen v tričku a košili a teplo mi teda nebylo. Navíc i pršelo a návštěva Teplicko-Adršpašských (ano P ne B) skal se zdála být jen formalitou. Nicméně jsme vyrazili, (skoro jsme hned na první křižovatce nezabloudili) a kupodivu se vyčasilo (nebe bylo úplně bez mráčku). Protože parkoviště v Teplických skalách nebylo přeplněné Polskými spoluevropany, šli jsme tam (parkoviště 50 Kč, vstupné 60 Kč/dospělý). Vycházka byla perfektní, kluci se naučili nosit můj stativ. Zprvu jsme se vyčerpali výšlapem na vyhlídku, která, podle mne byla nic moc, ale pak již cesta ubíhala zvesela (až na Karlovi poraženecké řeči o tom, že bychom měli jít zpátky, jinak že pojde, což ovšem pro nás nebyl dostatečný důvod k návratu ;-) ). Celá trasa nebyla přístupná, poněvadž zrovna hnízdili Orli skalní. Bohužel k večeru, při řeči, jsem vypustil z úst větu, že když už swinger, tak jedině nekroswinger, od té doby nikdo neřekl „to mně zabije“ a jiné připomínky o smrti aniž by si mne nedobírali, že se mi zaleskly oči …. Další den jsme navštívili nedaleké arboretum. Myslel jsem že tam bude pár kytiček, nic zajímavého ale ouha ! Postarší majitel měl na pozemku skálu jak barák a ještě mu tam protékal potůček. Skálu zkultivoval skalničkami a jinými rostlinkami, vodu rozvedl do několika rybníčků, které osadil vodními květinami, no bylo to úžasné. Nová skupina Vašík a Barunka nám do rytmu zpívali jejich hity Mami tati a Ne ne ne, výlet byl vydařený (ani Kája se nezatoulal). V podvečer se Ivan s Kafanem zahřívali driblováním s míčem, ba si to i počítali a udělali by i pokrok – kdyby jim jistý rodilý driblér nechtěl pomáhat. Večer bylo posezení v tý pičku a u ohně, pivo bylo, jídlo bylo, no paráda (opět až na tu zimu). Následující den kolem poledne jsme se rozešli, já hodil Ivana domů a Káju na vlak (Kafan zbaběle zdrhl vlakem z Dobrušky den předem že prý musí něco udělat, hledali jsme nádraží ale to co jsme ne bez potíží našli nás udivilo – zarostlou, prochcanou, neudržovanou barabiznu).
Tak se nám Milan a Marcela vzali !. No dalo se to očekávat, protože o tom mluvili již před rokem, takže tím okolí nenásilně připravili na tento slavný den, takže to bylo zcela přirozené. Ale když jsem se s nimi před léty seznámil, to jsme byli ještě plní sil a ideálů, mladí a krásní ... Teď již Milan působil poněkud odevzdaně ale odhodlaně Marcela spíš naopak, tedy odhodlaně ale odevzdaně (nechť v tom nikdo nehledá žádný smysl). To tehdá když jsme se poznali na cyklovéletě někde v Rakousku, hned jsme si jako kolektiv padli do oka ... věčně poslední, zastavit se na pivko bylo povinností. I tehdy nám (možná i světu) neznámému průvodci, teď kamarádovi Bazimu jsme se zalíbili. No kdybych se tenkrát víc snažil, možná mohla být Marcela Kuželová. Ale oproti mně byla takové mláďátko potřeštěné, nezkušené, samá diskotéka a tak, takže měl Milan naštěstí ? volné pole působnosti, aby naplno rozvinul svůj přirozený šarm (většinou krkání ve stanu).
Jinak samotný obřad proběhl na úřadě v Prostějově, sám jsem se obětavě zapojil do rozvozu svatebčanů. Volná zábava proběhla na Myslivecké chatě v Určicích, kteroužto měl pod palcem Marcelin taťka - jako dlouholetý a zasloužilý člen mysliveckého svazu. Takže jedla laňka měla smůlu, ba i prasátko mělo smůlu (i kdyš se prý při transportu snažilo utéci). Zábavu svým entuziazmem rozjížděl především svědek Tomáš, zásobárna to (a gejzír) dobré nálady (možná něco zobal). Protože znám jak Plzeňsky, tak i Hanácky, působil jsem jako tlumočník. Jakmile vše utichlo, vzal jsem na svá bedra přetěžký úkol chránit a hlídat chatu (spolu s panem Tománkem), takže jsem zamkl a tvrdě usnul. Akce byla veselá a zdařilá, příště přijmu pozvání zas, žeby mne nepozvali vůbec neberu a nepřichází v úvahu.
Abych vytáhl Maminuse (zvaná bambůča) na výlet vybral jsem dědinku v pohoří sousedícím s Západními Tatrami. Jako další účastnice jsem přemluvil svou neteř Lusílu a přítelkyni Ivetu, aby Bambůči dělali doprovod po Demanovských jeskyních a termálech. Sám jsem měl v úmyslu projít naučný chodník kolem vrchu Prosečné (Prosiečnou a Kvačianskou dolinu), holkám jsem chtěl nechat na vélety automobil. Na předem dohodnutý privát U Jolanky jsme dojeli v pohodě, jen nás dost zdržel sesuv a následné odstraňování kamení pod Strečnem. Počasí bylo celou cestu zamračené, místy poprchalo, moc teplo nebylo, a předpověď byla stejná i na následující dny. Ve čt, hlavní den pro výšlap od rána pršelo. Ale říkal jsem si, že se to prostě musí protrhnout. Proto jsem vyrazil odhodlaně směr Prosiečná dolina. Neustále drobně ale vytrvale pršelo, ale to mi zas tak moc nevadilo. Projít dolinu trvá tak hodinku, potkal jsem tak pět lidí. Žebych si mohl vyfotit nějaké vodopády, v to jsem nedoufal, mám zkušenost že jsou vidět jen za jarního tání. Cestou ven z údolí na zvlněnou, pěknou louku jsem byl již sám. Nechtělo se mi obcházet vrch Prosečné, tak jsem si to namířil přes něj po zelené. To se již rozpršelo jak blázen, samozřejmě od trávy jsem byl po kolena absolutně mokrý, studilo to a boty byly plné. No což, mělo to svůj drsný půvab. Další hodinku a půl jsem stoupal po místy blátivém (klouzalo to jak čert) a místy hustou studenou deštivou mlhou zahaleném terénu. Až jsem konečně vyšel na vrcholovou partii, přímo mezi mraky, kolem mne se jen míhala mlha. Ruce mrzly ale dokázal jsem to, dnes opět nezemřu ! Ještě celkem dlouhou chvíli jsem pokračoval po hřebeni, až jsem došel na vrchol. Jaké nádherné rozhledy na Vysoké i Nízké Tatry tu musely být ... kdyby bylo něco vidět. Nu nic, zabandážoval jsem si koleno, sehnal klacek na podepírání a hurá dolů! Po další hodince jsem již začínal být trudomyslný, nikde nikdo. Jen déšť a já. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti chladem a vysílením jsem objevil krásné muchomůrky. Vzpomněl jsem si na jeden pořad v televizi že v malém množství mají povzbudivý účinek tak jsem to skusil, ale nic to semnou nedělalo. O kousek níž jsem potkal dva tučňáky, pěkně jsem si s nimi popovídal o úbytku sleďů ve světových oceánech. Byli to takoví veselí chlapíci. V jednu chvíli byl les dosti hustý a pochmurný, vzpomněl jsem si na medvědy a silněji svíral klacek, připraven zasadit medvědovi smrtící úder do oka. Kdyš jsem vyšel z lesíka, byli tučňáci pryč. Ani se nerozloučili, ale to neva. Po další půlhodince, když zase začalo sypat jsem došel na loučku. Uprostřed byl seníček, pod který jsem se na chvíli schoulil, nohy opět mokré od trávy. Bylo to takové údolíčko, mapa nešla vytáhnout, vůbec jsem nevěděl kde jsem, ale myslel jsem si, že Kvačianská dolina to nebude. Zprvu jsem si velice pochvaloval moji bundu do pasu, že je malá a lehká, ale jen do doby, kdy mi voda začala stékat na zip u kalhot. Nevadí tak jsem mokrý hold všude. Vyrážím dál a vtom mi cestu zastupuje praváček. Odhrnul jsem haluze, posbíral úrodu (zítra bude smažanice, aš seženeme vajíčka), a pokračoval další půlhodinu (už mne to nebavilo, chvílemi jsem šel dost rychle) až na loučku, kde jsem poznal, že navazuje druhá dolina, kterou jsem se chtěl vrátit. V tom, zničehonic se v mracích udělala díra, a začalo být vedro. Jediných 15 min pěkného počasí toho dne. Zbytek jsem již došel v pohodě, prohlédl si mlýn a kdyš jsem se chtěl vrátit kolem kopce na privát, objevil se ford s holkama, tak jsem nastoupil a jeli jsme na občerstvení. Podařený vélet. Večer se šli holky vyblbnout do hospody, já jsem neměl sil a šel jsem spát (pak jsem musel zahnat domů rozjetou Lusílu). Na druhý den jsme jen jeli do termálů Oravica a odpočívali, k večeru se udělalo pěkně, tak jsme se jeli podívat k Liptovské Maře. V Sobotu jsme jeli domů se zastávkou ve Vlkolínci (kde sa nám přiliš nelíbilo).