pošli e-mail:
tel.: +420 603 182 457

Pro rok 2006.



 

Tradičně přes svátky, tedy od St 5.7. do Ne 9.7.2006 jsme podnikli vélet do Roháčů, Žiarske doliny na chatu Kožiar, gde jsem již jednou před pár rokama byl.

Obsazení bylo tradiční v tomto termínu, tedy Milan s Marcelou, Staňa je ještě stále ve Skotsku (i gdyž zrovna přijel na tyto dny do Bystřice, což byl klasický termínový střet). Na druhý den přijeli odpoledne ještě Silva (teď nevím jestli s měkým nebo tvrdým) s Waldou, ale to my jsme již podnikli rozehřívací tůru kolem Roháčských ples. Autem přes Zuberec. Na parkovišti, bo zrovna bylo mistrovství světa jsme se zeptali na výsledek večerního utkání, mladík sice věděl že to bylo 1:0 ale zapomněl pro koho. Ještěže si nakonec vzpomněl, chystali jsme již použít náš ironický humor. Vzali jsme to zhurta na Tatliakovu chatu, těšíc se na štamprdli čučoriedkového snu. Obsluhující slečna byla nějaká rozvérná, což bylo potěšujůcé, byla legrace. Pak již posilněni nám nic nebránilo v celkem pohodovém okruhu, i gdyš s převýšením, které jsme nečekali. Počasí bylo proměnlivé, jak už to bývá, Roháčské vodopády celkem překvapily, čekal jsem něco menšího. Za zmínku ještě stojí Milanova vychytávka, gdyš ke mně přišel s poťouchlým úsměvem a sušenkou (osobně si myslím, že to by psí suchar) se slovy na dej si. Bylo mi to divné, tož říkám "bekstaks to něgde našel", ofouknu si ji a vychutnávám. V tom přišla Marcela, že co udělal s tou sušenkou, co ji našli. Hrdinně jsem ji dojedl s tím, že byla výborná, ale ve skutečnosti byla nějaká hořká. Pak již vše v pohodě, až na obsluhu v místě ubytování na Kolibě, byli zabrždění. Ale grilované koleno měli výborné. 

Další den jsme již v pěti vyrazili na Baníkov, vyšli jsme však pozdě, tak Tri kopy jsme nechali na pokoji a svrchu jsme se vrátili stejnou cestou. Trochu mne zaskočila Marcela, která gdyš jsem si ráno oblékal včera již použité, osvědčené vrcholové tričko, zeptala se, jestli mám stejných víc!? Mírně mne tím překvapila, protože mám ve zvyku šetřit životní prostředí před pracíma práškama a tudíž míra ušpinění trička je u mne posunuta k horním hodnotám zasmrádnutí. Musím ovšem říct, že používám různá antipotidla a vonědla, tudíš mi nic nebránilo v tom, abych tričko použil i nazítří. Stejně jsem měl už jen jedno na spaní a jedno týden staré. A dvoje ponožky. Myslím, že svým přístupem jsem udělal radost Milanovi, který se zasněně usmíval, rozpomenuv si, že ještě nedávno to řešil stejně jako já. Nyní však životní prostředí u něj ustoupilo Marcelině (od dětství společnostma vyrábějícíma trička do dívek vtloukanému) zvyku měnit si neustále oblečení (aby byla trendy, což je opět společnostma sponzorovanýma časopisama pro ženy do hlavy vtloukávána odrhovačka). Prostě jsou to naši cukroušci. 

Na druhý den jsme navštívili Demanovskou ladovou jeskyňu, bylo to v tom vedru velice příjemné, jak jsme vycházeli dokonce pršelo, zakusili jsme i deště.

 

 

Od Pá 15.9.-17.9. jsme byli na chatě v Těrchové, část Bílý potok, Malá Fatra (dvě noci).

www.bielypotok.host.sk

www.ztt.sk

www.levneubytovani.net/slovensko/vylety-zilina.php

Ubytování bylo bezvadné, měli jsme celé křídlo pro sebe, obsluha v blízkém hotelu bezvadná. Kuchyň byla velká, vybavená, fšici jsme se tam vlezli.  Nezapomněli jsme si koupit hned zezačátku basu lahváčů, takže o pitný režim bylo postaráno. Koblížci byli hodní, takže pohoda. V So ráno se vydal úderný tým alpským stylem (nalehko a naostro) LUMÍR ivan kafan zdolat jeden z Rozsutců. Vedoucí neměl cestu sice promyšlenou do detailu, ale věděl jsem že bych měl vést ty chcípáčky po modré nahoru kaňonem potoku a tam pak nějak na kopec, spátky po zelené. Cesta nebyla žádný med, končetiny postupem dostávali třes a morál se snižoval. Zvlášť potom, co jsme se dohrabali k ukazateli nadmořské výšky, kdy jsme si mysleli, že již budem skoro nahoře (1600m), hádali jsme že jsme tak v 1000m a ono tam bylo napsáno 600. Zcela nám to rozhodilo náladu, Kafan se chtěl vrátit, já zabít a Ivan měl připomínky směřující k obojímu. No nicméně jsme si navzájem dodali odvahy a šli jsme dál. Ivan, bo si ke mně do záda provětrávajícímu batohu dal bundu, takže ho nesl (což Kafan dlouho nedokázal pochopit, proč mi nese batoh) byl v tu dobu již spocený všude, mně se nedostávalo dechu a Kafan začal být trudomyslný. Ovšemže časem jsme se z kaňonu vyhrabali na překrásnou loučku, v rekordním čase (jak jinak) a vše zlé bylo zapomenuto. Dále jsme si demokraticky odhlasovali, že půjdem na Velký Rozsutec (kafan byl proti) bo Malý má už v názvu náznak méněcennosti. Nevýhoda byla, že jsme přes hodinu museli na druhou stranu než jsme se měli vracet, tudíž jsme museli i po stejné cestě spátky. Ale čas byl dobrý, bylo něco popoledni. Cesta byla z náročnějších, rozhovory o smrti nás udržovali při životě. Nakonec jsme to zvládli, ani Kafan pak neremcal, a velice se mu to líbilo (zvlášť jak jsme se vraceli). Spátky aby jsme byli co nejdřív s drugama jsem je protáh skratkou (již s bolavým kolenem, jako vždy), což špatně nesli, mysleje si naivně že jsme se stratili (naštěstí město na obzoru nebyla Žilina). Nakonec vše dobře dopadlo, večer jsme ještě grilovali masénko, a pak hurá domů (s menším blouděním v žilině, opět všek nepodstatným).